„…posadil se, přehlédl naposledy partituru smuteční hudby, kterou sám zhotovil ke svému pohřbu, a – když lehce se jej dotkl anděl smrti – naklonil hlavu a zemřel.“ Dobová zpráva Ch. F. Schuberta o úmrtí osmdesátiletého kapelníka štrasburské katedrály Notre Dame F. X. Richtera vyznívá poněkud romanticky (o dva roky později byl takřka identický příběh spojován s úmrtím Mozartovým). Při pohledu na rukopisnou partituru díla se však nelze ubránit myšlence, že jde o esenci kompozičního odkazu. Z celé plejády skladatelů tzv. české hudební emigrace vystupuje Richter jako výjimečná osobnost. V jeho osobité hudební řeči se odrážejí místa jeho studií a působení: mistrovský kontrapunkt (vídeňská studia u J. J. Fuxe), prvky neapolské opery, mannheimská škola… Richtera provázela pověst strážce tradic „pravého chrámového slohu“ v době, kdy se již na scéně prosazoval galantní sloh směřující ke klasicismu. Jaká to podobnost s „drážďanským“ Zelenkou! Snad i proto stále čeká Richter a především jeho velká vokální díla na své objevení. Obě smuteční skladby vznikly ve Štrasburku, kde Richter působil od r. 1769; chrámovou sinfonii con fuga napsal v Mannheimu. Czech Ensemble Baroque patří k předním souborům, které se dnes ujímají Richterova pozoruhodného skladatelského odkazu.

Requiem, kterým Richter vyprovodil vlastní duši na věčnost – v premiérové nahrávce

• Dátum vydania: 23. 05. 2005